Umíte si naložit?

Ne, teď není řeč o porci, kterou jste měli k obědu. Nevím, jak to máte Vy, ale já mám ten svůj standard přímo na hranici zvládnutelného. Už několik let si říkám, jak to dělám. Jak je to možné, že to tak mám? Před nějakou dobou jsem zjistila, že si to dělám vlastně sama a že je mi v tom určitým způsobem i dobře. Divné, že?

Nakupuju v obchodě. Jsem na kole. Mám k dispozici košík na kolo a nosič. Procházím obchodem a plním košík. Mám celkem reálnou představu, co se mi tam ještě vejde nebo ne a co jsem schopná přivázat a odvézt na nosiči. Nicméně, sahám po melounu 😛

Je sezóna a můj muž ho zbožňuje. Vyskládám zboží na pás….píp…píp…

Jsem zachráněna!

Můj muž náhodou vchází do obchodu. Je to snad poprvé (a od té doby i naposledy), co jsme se takovou čirou náhodou, a zrovna kdy se to hodilo, potkali. Vykulí oči a slyším, jak plácne ruka o čelo.

Nicméně převezme meloun a vycházíme z obchodu on s tázavým výrazem „jak jsi tohle kurňa chtěla odtáhnout domů“ a zároveň s potutelným úsměvem, že „tohle jsem celá já“ a hřejivým pocitem, kterým jsem mu tím činem způsobila.

Takových situací zažívám spoustu. Až si říkám, jak je to možný? Jsem snad nepoučitelná? Neříkám ne, když myslím, že je šance, že to nějak dám. Já umím říkat ne, nicméně když to jen trošku jde, když je alespoň malá šance, že by to mohlo vyjít,

jdu do toho!

Naprosto přirozeně. Automaticky. Takhle to mám…

Koupě melounu už se odehrála před pár lety (přestože na to často vzpomínám a nemůžu věřit, že už je to tak dávno). Uvedu ještě jeden příklad, který byl podnětem pro to, abych tohle téma s Vámi sdílela. Protože prostě rok sem, rok tam…a ono je to se mnou vlastně pořád stejný…

Vyzvedávám dcerku ve školce. Do školky přicházím se skládací přepravkou, kterou jsem cestou z práce koupila s plánem, že ji „nějak“ nacpu do kočárku. Už od dveří na mě dcerka mává plyšovým jednorožcem, který jí prý paní učitelka dovolila vzít si s sebou domů. No nic….

Do kočárku usedá dcerka s jednorožcem v náruči a já hledám prostory pro uložení přepravky.

Podařilo se. Vyrážíme 🙂

Začíná pršet. Přepravka zasunutá ve srolované stříšce kočárku musí jinam. Dcerka na mě křičí, že prší a že už toho jednorožce nechce a podává mi ho.

Nakonec přepravku vnímám ne jako břímě, ale jako nástroj, jak dopravit sebe, dcerku a zkrátka celou výpravu včetně jednorožce domů. Jednou rukou držím kočár, druhou přidržuju přepravku a vybíhám kopec k domu, kde bydlíme, abychom nebyli mokré až na kost (včetně té plyšové).

Tak takhle to asi mám. Klasika. Zpětně si říkám, jak je možné, že je to tu zas.

Máte to takhle taky? Nakládáte si úkoly, činnosti, ale třeba i koníčky? Umíte mít vůbec volněji? Umíte odpočívat? Plníte si diář na 80, 100 nebo 130 %?

To, co Vám chci těmito příklady říct je to, že nějací jsme a vyčítání si nám akorát hází klacky k posouvání se tam, kam se chceme ubírat. Máme nějaké své vrtochy. Je stále na čem pracovat, to jo. Nicméně přestože je důležité mít a umět používat nástroje pro práci na sobě a vědět kam a jak se přiblížit k tomu, k čemu směřujeme, je ale neméně důležité přijímat to, že jsme na cestě, že nejde všechno hned a někdy je úlevné se taky trochu zasmát tomu, že jsme to celí my 🙂

• Důvěřujte, že jste na cestě, která má směr a jdete po ní, i když cíl je zatím třeba v nedohlednu, stále kupředu.
• Důvěřujte procesu!
• Důvěřujte sami sobě.

Buďte trpěliví a mějte radost z každého kroku, který jste už ušli. Neustálé napětí, stres a pocit zavalení má totiž obrovský vliv na naše trávení, náladu, pozornost, spánek.

O umění respektu k sobě samým jsem psala v nedávném článku zde.

Ucelenější sdělení o tom JAK to dělat, abychom se posouvali stále vpřed, čemu věnovat pozornost a jaké konkrétní kroky postupně dělat, abychom byli víc v pohodě se dočtete již brzy v novém e-booku Respektuj svůj mikrobiom, který bude již v květnu k dostání na mém webu www.annazavadakova.cz.